K podzimu bylo, v stínech vody spaly
a volněj dýchalo se obydlím.
Oříškům zobce ptáků ustýlaly
již pod ořeším prořídlým.
A čas byl, čas a větrů plakal hlas:
jsou prázdna pole, kde dřív šuměl klas.
Žlutavě rudé šípky na pastvišti
kde lovci šli, tah frčel koroptví
a v zápach prachu pušky kde se blyští
jak blesk kdy protkne vzduch, polibkem tkví
a dálkami se vzpne a výškou přehoupne
světelný signál z lovčí šedi dne.
Vřes fialový u černého lesa
se hledět zdál jak Modrovousův zrak.
V zahrádce u hájovny jabloň klesá
pod jablek rozkoší a neví jak.
Lukami povzdálí se kroky ozvaly,
žabími, zelenými hnuly močály.
Přes drahá místa zavál v stromů tichu
roh lovců v tonech echem nesených.
To přes hřbitov, jenž s pokorou kryl pýchu
v zmenšených jaksi hrobech zelených.
To přes řad chatrčí, jež střechy nakrčí,
kde máj ční, v čapky jak když péro nastrčí.
To přes jeřábů alej, do daleka
jež k horám příkrou spěchá silnicí.
To přes údolí, ztajená kde řeka
se vlhce vpijí v trosky visící.
Přes horstvo, kleč a keř, přes vlastní srdce, věř,
jež zná ten rohu zvuk i děs, jímž prchá zvěř!