Zmateně větry kvílely, jak nad někým, kdo nežije,
a zpívaly, jak nad rakví tisícihlasé requie,
jen v dálce kdesi odlehlé v roh krátce zadul postiljon,
a ze vsi, v horách pohřbené se závějemi prodral zvon.
Mrak vran se povznes’ nad sněhem s krákotem, vřezal perutmi
se v mrtvý vzduch a zdálo se, že odlétá s ním trochu tmy.
Sněžilo tiše k půlnoci a od půlnoci k ránu zas
a vše v svém stiskal náručí, až zapraskalo, děsný mráz.
Vše bez hlesu a výhledu a jako my, den bez zájmu,
sníh padá, padá, kupí se a přibývá ho potajmu.
Noc nadešla zas bez luny, je beze zvuku mrtvý důl
a zdálo se, že lidský rod tu nedlel, nežil, zahynul.
A já se bál, že v duši tvé též pějí zmatky o smrti,
očistný, lítostivý pláč že kouzlo ledu nezdrtí,
že sny tvé všecky mrtvy jsou, jež dívaly se v okna má,
že odešly, se ztratily za dalekýma horama.