Hleď v květnou neděli, kdy vítr čerstvě duje
se octnout v polích sám. Tu srdce zpozoruje
že louka zelená se, v jemné trávě kvítí
se tiše probouzí a oči má a svítí.
A kolem ořeší když jdeš, že jehněda
pel na tvůj vsype šat, k té chvíli nevěda
že teplo důvěrné již hřeje tolik zemi,
v tom tichu teplých vln zříš život pod větvemi.
A jako přikouzlen tvůj sluch kdes ve vysoku
skřivana švehol objeví v jásavém toku,
zrak vděčně opojen z těch prvních jarních květů,
z oblaků proměnlivých zrychleného letu.
Prsť voní černých brázd, vsi zblížily se k sobě
jak v bílých plenkách k roběti vložené robě
mateřskou rukou nevidnou a zdá se, ten je slyší,
kdo za stromy z jich kouřů cítí, kterak dýší.
Nejprudší pocit blaženství je v kráse prosté,
když píseň skřivana v zázračný jásot vzroste,
že vzbouzí brouky, trávy, strom a květ, hlas tiše
perlivý, hlásného závratné nebes výše,
snad vanem ztišený a s fialkovou vůní,
pramenů crkotem se roní na výsluní...