Široká, světelná záře se slila
nad krajem nemocné, sinavé země.
Večer je hasnoucí. Tesknota byla
na věcech kolem a ve mně, a ve mně.
Bylo jí tolik v barvách těch smytých,
ve stromech vztýčených do vzduchu ostře,
v tónech jen vzlyknuvších, jakoby skrytých,
nejvíc jí bylo ve mně, ve mně.
Jako kraj z ballady dávné, kraj bílý
v světle has' groteskním, pohoří hasla.
Jak cesta z ballady, kudy smrť v chvíli
pojede, sinavá cesta se třásla...
Napjal jsem sluch svůj, – jak jednozvuk hrůzy
vysoký, teskný tón much se třás' jemně. –
Used' jsem u cesty skončiv svou chůzi; –
čekal jsem, – a ta tesknota ve mně.