Sad růžový má plný půvab svůj v červnové noci temné, pod hvězdami když růže bílé v černou noční sluj, když růže střásají své drahokamy,
když zavěšeni prostovlasí jdem a nachýleni růží nad oblaka cítíme vonět vlhce chladnou zem a při zemi se k větvím choulit ptáka...
Tu náhle srdce své mi otvíráš: co radosti v něm bylo a co jest, co ještě bude... Starosti byly, na něž vzpomínáš, – u cest ti kvetly, pivoňky jak rudé...
Teď perleťové nebe, laskavé, již nemá příkrých ohňů žhavě zlatých... Jsme zodpovědni... Zraky pátravé má osud náš, jak berem z darů vrchovatých...
Díš: je mi sladko... Ale nevím jak, tak jako nekonečným před zápasem, já blesky chci, jež zítřejší dá mrak, tu prázdnotu, jež přijde v jizbu časem,
tu zoufalost, již bezradný má věk, tu nenávist, jež na mou rassu číhá, bude mi dražším zase paprsek a vykoupení přinese ta tíha...
Neb srdce neví, co by chtělo dřív, zda podrobit se neb vše přemáhati, věřiti v zázrak, ve zjevení, v div, neb cynicky se poznanému smáti,
ne, srdce neví, zda má toužiti po malém štěstí, jež se hledat musí jen v každodenním, krotkém soužití při louči u krbu, jež čpí a dusí...
A harmonii v očích, v pohybech, díš: jsem však šťastna, roste dítě mé. My ožijeme v jeho žádostech, jím v zápas nový zase vyjdeme...
Tak věčné ohně zase nehasnou, ztajené síly jen se v hloubky ztrácí, zas na povrch by vytrysknuly tmou, v proud splynuly, jímž množství zaburácí...
Na život myslím, který bouřlivý rozházel hnízdo, vejce zelenavá kol rozkutálel do luk, na nivy, a za jiter je smutných rozklubává,
a ptáci holí s velkou hlavou svou do slunce pohlíží ze skořepiny a umrou v tom, co prvně zapípnou, kdes bez pomoci, bez lásky a viny...
Já toužím a já věřím, silna jsem, já bloudím, hledám, ale vždy se vrátím... Tak pravila... A vlhce chladná zem voněla v koutech, k bramborovým natím,
schýlené lilky v poli vedlejším tkal měsíc, strašák skřípal poblíž v máku a v bílých růží oblaku, tmou bělejším, z krůpějí rosy zřelo tisíc zraků...
Cookies on Poetry Cove