V zimě u večer na samotě
smutnější za okny květiny jsou,
okna když pláčou vločkami sněhu.
Rovina sněžné je moře a na něm koráb,
šerá vrána to zdvihá svých křídel plachty,
odplouvá líně a už se nevrací.
Osamělé srdce se krčí, tak skrčí
jako před liškou v kurníku slípka;
soumrakem slyšet šlápoty,
slyšet, že připlíží se v tu noc.
Tak umí najednou schvátit stesk,
že jsi tak sám a sám a sám,
myslíš na drahé teplo ženského hlasu,
na rozsvětlené síně žvatláním kohokoli,
na družné chvíle s kýmkoli, na vřavu města,
na jaro života, na jaro života,
které se probudí pod sněhem,
že na ně myslíš a čekáš,
teplem vlastním je probudíš.
Květiny vzejdou tvých na zahradách,
všecko když kvete pod oblohou,
ženy v nejtišších duše promenádách
v první vůni a květu.