Pod sněhem domy studily.
Slabounký kouř vlál nad bělostí,
lepkavá, žlutá mlha
byly dne mlčenliví hosti.
S bludnými světly oken v směsi
jako k obřadu smutečnímu
do ulice usedly si.
Je tak jak rakev úzká.
Smutní hosté,
hlídáte ji a tím smutek roste,
za nás proste!
Když je sta těch úzkých ulic
beze stromu,
bez oblohy, bez rozhledu,
sta tu rakví úzkých leží
pod stem křížů, hrotů, věží.
Denně její vzhled když stíháš,
zdá se ti, s tou těžkou rakví
nehneš, jen ji stále zdvíháš.
Jen v své zlaté melodii
slunce v záři odnáší jí.