Únavné štěstí, můžeš odejít,
tvé chvíle klidu nepřinesly klid.
Před zahradou, až mříž ti otevrou,
kdos jiný čeká s tváří zmučenou.
V zahradách vyseděl jsem kvetoucích,
i zaslech’ zvonky stád, zřel květů sníh
na prsy hříšných padat Magdalen.
A zdřim’ jsem dlouze, sladce unaven.
A očí otvírám – je po štěstí. –
Lká podzim písní nových bolestí.
Jeleni říjí v teskných oborách
a oblaka se choulí po horách.