A vstalo srdce za rána:
Zda úzkostí svých pozbudu?
To bytost, jistě zklamaná
šla kolem svého Osudu...
Ten Osud byl to: denně skryt
za stěny, jež chtí umáčknout,...
hrozil,... však nemoh‘ zahubit,
v svět lákal, – ne však odemknout...
Nuž, proto slavně počlo pět
si bez chvění a obavy:
Mně nepostačí celý svět
pro pyšné moje představy...
A potom... povzneslo se tam,
kde starý bůh dlel v oblacích
ovečkou jdouc k těm samotám,
mystický plamen ve zracích...
A potom... síla titanů
v něm zabouřila, dravá krev
se rozlila, děs tympanů,
smyslné hříchy starých rév...
Tak často vyčkalo, až stín
se noci klad, mdlé světlo svic,
kdy večer smál se harlekýn
a kastagnetty tanečnic...
Však někdy, s hlavou znavenou
čekalo na předrahou Pěst
s jakousi hrůzou ztajenou
díc: bez ní vše mi mrtvo jest...
A často vyčkalo, až v dny,
kdy Pěst se svezla do těch ran...
Ten účin bolel, záhadný...
Však čekán byl. A přivítán...