Když jsi si vykoupala srdce své v pláči a jedu,
bylo zas dobré, ba svaté a zářilo tak,
měla jsi křídla jak anděl a blízko bohu
stála jsi v hudbě harf, houslí a stříbrných rohů,
ve tvém záhadném hledu
hřálo něco, jak světic zrak.
Moudrost jsi prostřela poutníkům po cestách do bídných kučí,
klidným svým tichem plnila děsící duše jich,
ale přec ctižádost tvoje, hlad po slávě neusíná,
je to, co sbírá šípy a brousí je, béře je z klína,
je to, co máčí je v žluči
strašných zápasů člověckých.
Pozemský osud je umdlívat mezi nepřáteli,
šípy slov sbírat a ostřejší navracet.
Mohou-li tvoje rty vyzpívat boží slávu a chválu?
Vidíš-li závist s hloupostí předjíždět v pyšném cvalu
brousit své šípy a střely,
ranit a zabíjet?