Můj lovčí zámek spal a chrti moji spali.
Jen sosny šuměly. Po sloupech klenutí
mých sálů vrhaly obrovské stíny z dálí.
Lodi se chystaly v pobřeží k odplutí.
U krbu orel zabitý. Z těch perutí
krev na koberce blankytné se valí.
Můj šíp jej zasáhnul, když vzpjal se k odplutí
ve vůni mátové, jak zbloudil přes mé skály.
Nad orlem zdrcený tu sedím, nespouštím
svých očí z očí těch, démantům vyhaslým
jež rovny, dožehly, tuhnouce v zakrvení.
A lodi pískají v pobřeží k odplutí,
noc míjí a zas noc... Jak u vytržení
já oka nespouštím z těch mrtvých perutí.