Modříny kolem louky rozsvícené
se v temné vody dívají.
Po trávách, metlicích, van stíny žene.
Květiny zpívají.
Den zlatí daňkům bílé skvrny v hnědi,
a zrak jich ztrnul pátravý.
Zvuk rohu z dálky – smutné oči hledí –
zčeřené nad trávy.
Jediné moře, světel širá dráha,
slunečným zlatem chví se měnivá.
Nějaká plachost na všem váhá, váhá,
a nedůvěřivá.