Noc přilétla a sníh nám chatrč tíží
a trám se níží, –
hřeb zrezovatěl; na něm jeřáb rudý
po ploše štítu větrem smutně kývá,
však v síní tam, co přástky ještě zbývá,
si spřádá horal chudý
u kamen, v kterých oheň v žár se kříží.
Nechť strop se níží,
nechť v brance voda mělní žlutou hlínu,
nechť jeřáb opadalý smutně kývá:
V tom maceším, leč teplém bídy klínu
se přec jen sladce snívá!
To na peci děd v hudbě mládí dřímá,
– šíj tvrdá, přímá, –
a sní tu s úsměvem, jak vítr skučí,
jak pláče, sténá, bouří, v topol bije,
že každá bolest přejde, neumučí,
a rod že v mladých žije.