Ztemněla barva pomoří.
Noc nesmírnem tím hovoří,
bok člunu kvílí nachýlen...
Pod srázem příkrým, na něm chyt’
se hôtel bílý v skálu vbit,
lká tmavé moře z šedých pěn...
Tma... V hlubinách se stíny strou...
Skrz cypřiš vidím u nohou
vln měnící se temný let...
Zdá se mi: to jsou chodci mí.
Zábleskem každý pozdraví,
že k svítání se dostaví...
Hle, časem zvuky jasnými
zní z hloubky noci tvůrčí vzdech.
To duch se vznesl na křídlech?
Poutníků hlasy slyším tmou
a nechápu, kam jdou, kam jdou,
však jistě svojí za hvězdou...
Muž z tmy se noří po muži
a k družce, kterou pozdraví,
se do věčnosti přidruží...
Bolestí věcnou plozeni,
duch k srdci krví spojeni,
potomci rodí se a jdou...
Vlna se střídá za vlnou...