Má Josif krámek malý za kostelem.
Sem snadno od mše skočit pro zahřátí!
Na zemi plecháče jsou v koutě stmělém
a soudky s hevery... Hle, slunce zlatí
před domem stromy sněhem zasypané
i okno, za nímž Josif zvyk‘ již státi.
Co ve vnitř hrají v karty obehrané
na prázdném soudku, den se valem krátí.
Tu večer žena pro muže si chvátá...
Však nehne se... I dojde proň kluk rusý...
S tím čtyřletým se potácí ven táta:
„Prodáme mámu,“ směje se. „Ať zkusí!“