Vzduch, krajina a město cizí
mi z duše dým jak modrý mizí,
i chaloupka a lidé v ní,
s potahem oráč, pasák skotu,
zmizely střechy nad spoustami plotů
i malé děti v zeleni.
Já měl je rád.
Jich nedůvěry často nerozborný hrad
mne uvítal,
však než jsem loučil se, byl změněn v květnici,
kde bylo teplo jako v světnici
a kol mne dětský tanec cupital.
Toť lidé osudů, jež mými byly
a téže dávné černozemní síly,
neb z těchže hrobů, jež náš smutek tvoří,
nás tížily studené kameny,
a z těchže růží, nad bratrství prosté
se radost naše popíná a roste,
a cítil jsem, že srdce jejich hoří
i mého srdce ohněm, jeho plameny.