Tys krásný a teplý měsíc září. Noci svítíce se dívají do oken otevřených a v ložnice. A ještě bouře jsou a rozkvétají růže, sestárlý člověk svým utrpením zázračně rozkvést může.
Tys přelaskavý měsíc září. Ty plýtváš zlatem, i dary dáš prázdným rukám, dukát za dukátem. Vlak stojí v samém zlatě křů a stromů. Pojedem, kdo máš domov a vrátíme se k svým, domů.
Zas budeme hosty města a na učení tu zbudeme životu. Jsme připraveni? Jsme tvrdí dost k smíchu a k vzlykotu? Školáci vezou si do Prahy zázračně ruměnné tváře a pod ovocem a chleby své tenké slabikáře.
Zřím, za nimi samo že září vskočilo s lovci v kupé, psi pod lavicí si lehli uhonění, vlak supe. Ušaté zajíce, v kožichu krev a kropenaté koroptve a jabka z košů a hrušky se rdíti zří oko tvé
v tom klubku lidí na chodbách, kupé, průvanu dveří a v oknech, v nichž hluboký les se chladivě šeří, tvé nozdry sílu ozonu samot vzdálených vyssály z těch lovců, teplého září a z psů, již dřímali.
Ne, nebyl již dávno za dnů tak slunný, v nocích tak krásný rok tisíc devět set devatenáct. To rok je šťastný. Vzduch zraje ovocnou vůní, i v sadech moh‘ bys čísti, jak světlé noci jsou kouzelné v opadalém listí.
Kéž přesvědčil bych se, že i v mém sadě tak se daří všem ovocným stromům a že je také laskavé ke mně září. Leč kdyby mne viděli v minulost sady jít opadanými, tu řekli by, nač se vracet? A srdce by zranili mi.
Tam na holé zdi mé hrozny zlatě modrého vína uzrály snad dříve, než přišly mlhy a deště října a vše snad je zaraženo předčasným čekáním a že už jdu, víno voní, již k němu se překláním.
Snad odvážím se a hrozen nabídnu těm, kdož věrni mi zbyli? Neb raděj má shníti? Snad už jim nebude milý? Snad nebude smutno, když shoří sám v sobě plamen bílý?
Cookies on Poetry Cove