Ty ptáš se, zda smutno mi,
když často se neozve hlasem
mé vězení a zda to časem
mi srdce nezlomí.
Ne, ke mně se neznámé ruce
vždy vztahují s láskou a objímají mne prudce,
těch nejponíženějších, nejbídnějších,
když vyšli si pod stromy zkvetlých ratolestí,
když sváteční dny venku svítí
a na cesty sype jim luční kvítí
drobounké štěstí.
A pak... já zvykl již, dlouhé roky
jak hlasy řídnou a odcházejí kroky.
Jak často do mého vězení
spíš mrtví chodí než živí,
jak sedají u mne a hovoří
knih mluvou neb hrobů trávnou zelení,
že s nimi se poraduje srdce a stále se diví.
Též květiny náhle rozkvetou
z mých smyslů
a jako peň chrání mne a opletou.
A někdy lampy se rozsvítí šerem chvil.
To sál můj, kde ve sny pohřížen
jsem v hrdinství mužů a v křehkost žen,
a všecky je znám, vždyť jsem je snil,
a dívám se do zrcadel na ně, jich tvůrce blízký
a cítím je vonět květy a šumět vodotrysky.