Je šedivý a bezradný, neklidný, bez myšlenky, snu,
den dnešní, ráno, poledne a večer, div že neklesnu.
Je pannou vyděšenou v moři času tento smutný den,
jí šat byl s břehu odnesen, neb odvát, ukraden.
Nemůže za sestrami, v letící jež ptáky proměnil
jich osud, dřív, než člověk postřeh‘ je a o nich snil.
Ne, nemůže svůj slunný najít šat, nelze se
nemůže v ptáka změnit se a nemožno jí vzletěti.
Dnes v myšlenku se nevtělí a bude plaše toužit, lkát,
jak panna hledající šat, pobřežím smutně pobíhat,
nahá a bílá, překrásná, leč v ptáka dřív se nevtělí,
dokud si nevyprosí šat od osudu, jenž poblíž dlí.
Pak možno výše k oblakům, v domova bránu zatlouci. –
A mít též v srdci ránu – lásku k smrtelníku horoucí.