Tvůj Ara papoušek, pták zdobivý a tlustý,
když jsme jej v zahradu a na žár slunce dali,
byl příliš lhostejný, stín stromů, keřů šusty
jen v spánek poklidný jej tiše zkolébaly.
On má se dobře tak a zvykl si juž tady,
a nic ho neruší, má vody dost i jídla.
Vzkřek jeho protivný mne provází už všady,
on lhostejně by nes’, bys vzal mu obě křídla.
Tak v kruhu houpá se ten kejklíř ulízaný,
šat služky baví jej, že lesklý je a rudý,
jak sarkast dívá se, jenž udává vtip planý,
a celkem k smíchu je a dobrý v chvíli nudy.
Jak starý diplomat, jenž v parlamentě sedí,
a vlast ho nevzruší, ni rodných bratří cíle,
krom starých frází svých jenž ničeho již nedí,
a střídá každý den své nákrčníky bílé.
Jak herec přitloustlý mi také připadává,
jenž tukem zarostlý se dívá očkem čilým
na něžnou baletku, o které se mu zdává,
s tím tancem sylfidy, s tím tancem roztomilým.
A když pak smutný je, král ve vyhnanství je to,
svá očka protáhne vždy mázdrou beznaděje,
ministru zrádcovi v svém duchu spílá: sketo!
a s křikem zhrdavým se všemu kolem směje.