Všecko nám uniklo ze slabých dlaní
vztažených po daru, kterým nás lákalo odvážné štěstí...
Dravé nás bouře z jara přepadly z nenadání...
A pak jen ostrovy mizící zřeli jsme za sebou kvésti...
Hlava tvá upomínající na noc temnou,
blýskavá hloubkami tajemných jezerních zraků,
z náručí se mi vysmekla s výčitkou němou a jemnou,
hrdou a plachou, jak loučení odlétlých v neznámo ptáků...
Od těžkých pletenců hvězdami noci prosetých vlasů
prsty mám zalité krví, zápasem objímání...
A když jsi vzkřikla: „mrtva jsem pro tebe do věčných časů,“
dlouho já nechtěl věřit... A pustil jsem tě z dlaní...