Nedávno v klubu, hasnul právě den
nad stromy Petřína,
a z řeky odraz padal v plochy stěn
a nepřestal se chvěti,
až ztrácel se jak mlžná vidina
a jaká radost dětí!
Host titěrný sem vhoup’ se – stár již byl,
v plášť oděn šedivý,
jak zvykem umělců – se poklonil
s úsměvem vrásek snivým,
a balík plesnivý
svých listin vyňal s hlasem tklivým.
Byl zpěvákem kdys... Mnohý úspěch měl
i slávu získal tam,
když před léty v městě cizím dlel...
Já v listin hledím kupy:
výstřižky z novin, dávný přešlý klam –
a – člověk je tak tupý k nim, tak tupý!
To herbář úspěchů jak zvadlých trav,
pách’ vůní přešlých let,
stuchlými věnci, křikem mrtvých hlav,
potleskem ruk jež hnijí,
bolestně po penězích křičel hned
však žebráckou a hroznou melodií. –
Kdes... kdysi... dávno již. Buď, starče, rád,
vavřínů nevzbouzej!
Hlas, puklý zvon, teď konejší jen hlad,
když bzučí při kytaře,
jak moucha na skle v hospodský kdes rej
a v plynů páře...