Když náměstí světly planou,
ten, kdo má domov, ten všude uslyší hudbu hrát,
ten může si vybrat přátele, z mísy hluboko brát,
ten může si odvésti na lože ženu milovanou
a každý den dobrým být může a dobro rozdávat.
Ten někdo však, bezejmenný,
kdo nemá hlavu kam položit,
a koho žena s dítětem po boku tíží nad kameny,
že naděje pomalu, ale jistě umírají,
když od Ananiáše ho ke Kaifášovi posílají
a kříž svůj tuší, jak na smrt ten souzený Svatý Žid,
tu bez příbytku a bez práce, s hladem v břiše
se plížejí v pokoutní ulici lidské stíny tiše,
a jsou to ta smrti tři souhvězdí,
jež vedou je podél domů a plotů až ke hřbitovní zdi.