Tenkrát, když jdu bratry hledat,
svět mi prázdný, člověk cizí.
Na sad k milence jdu sedat.
Její šťastný úsměv mizí.
Daleko pak vede cesta;
do světa si vyjdu v města,
kvést chci, jaro v srdcích zříti.
Ale dřív, než den měl mříti,
viděl jsem zas lidské hoře,
bylo hluboké jak moře,
hory mrtvol k nebi čníti.
Vyjdu, o malou jen chvíli
neštěstí dřív došlo k cíli.
Proč jsem vyšel v den, kdy mřelo
milenčino srdce v hoři?
Kdy se peklo otevřelo,
města mizí, domy hoří,
a kdy v mrtvém tichu šíra
smrt již spadlé plody sbírá?