To ke mně promluvila
dnes divná krajina.
Ta rákosnatá luka,
ta tmavá slatina.
Pár vodních ptáků. Ticho,
jen výstřel daleký. –
Tam kdesi ze dna lesů
to znělo z paseky.
A prodírám se loukou
v šumění dlouhých trav,
kol rákosí a vrby
a v blízku šumí splav.
Nade mnou vážka vzletí,
blesk v křídlech zelených;
teď stromů pád kdes v lesích
si dlouhým echem vzdych’.
A rákosí dál chřestí
i škeble pod nohou,
jíkavě káně plují
modravou oblohou.
I prodírám se loukou,
blátivou směsí trav,
až pod sosnami v hrázi,
kde vyschlý šumí splav.
Zřím šedou rybí kostru,
jak zaschla v splavu žlab,
a pod ním, pod kameny
zní teskný skřehot žab.
Tak v proudu žití někdy
v zmizelém podjaří
dny vypijí můj mozek
a cit můj vyzáří.
To ke mně promluvila
dnes divná krajina,
ta rákosnatá luka,
ta tmavá slatina.