To, co tak hárá v jejím oku,
snad vášně dávné hořký rys.
Je pomsta stará ve hluboku
za odmítnutou lásku kdys.
U lesa roklí nocí tmavou
my přejit musívali z niv.
My sami šli s tou vášní dravou,
jak nikdy potom, nikdy dřív.
Mech ze tmy volal, rosa ze trav,
jedlové větve divoce
nás šlehaly a balvan zvětrav
úžasem svítil v potoce.
Tu v šeru, s klenby sosen spadlým,
nad klínem rvala ruku mou,
já se zdvořilým stiskem schladlým,
s odvahou ona zoufalou.
A přešly dny a nebezpečí.
Dnes lhostejně kol mužem jít.
Jak umí mlčet mstivou řečí,
jak vyzývavým štěstím žít.