To, co tak hárá v jejím oku,
snad vášně dávné hořký rys.
Je pomsta stará ve hluboku
za odmítnutou lásku kdys...
U lesa rokli nocí tmavou
my přejit musívali z niv...
My sami šli s tou vášní dravou,
jak nikdy potom, nikdy dřív...
Mech ze tmy volal, rosa ze trav,
jedlové větve divoce
nás šlehaly a balvan zvětrav
úžasem svítil v potoce...
Tu v šeru s klenby sosen spadlým
nad klínem rvala ruku mou,
já se zdvořilým stiskem schladlým,
s odvahou ona zoufalou...
A přešly dny a nebezpečí...
Dnes lhostejně kol mužem jít...
Jak umí mlčet mstivou řečí,
jak vyzývavým štěstím žít...