V prsou nosím, zapřisáhlou zlobu
z otravy dnů, jež jsme si stížili.
Snů hudbou počínaly, ale k hrobu
se krokem skutečnosti plížily.
Za rána listí ozlaceným tancem
zpívaly kraje: Znáš ten rosy chlad?
Teď zkrvácen a s urvaným svým žvancem
přemýšlím večer: Dál se rvát?
Odbyt a zklamán, s přimknutým rtem hrdým
jsem někde propásl svůj okamžik.
Jde noc... Nad soustem znechuceným, tvrdým
jen hudbám dávných jiter šlu svůj dík.
Noc... Ticho je, že ani červotoči
se nehnou v rakvích lidských ideí.
A teskno mi, jak pohřbů o výročí
když do lamp olej přilejí.