Jsou tiché pastviny z večera ku podzimi,
z par sosny kývají větvemi prořídlými,
z trav žlutých, vymetlých zří ocún zádumčivý
a šípků opadlých řad zakrslý a křivý.
Pýchavky hnědavé pukají pod stád kroky,
jež líně domů jdou se zpocenými boky.
Kouř z nozder do vzduchu se valí polí šerem,
kam bílý luny srp se dívá před večerem.
Vše lehce vlní se, kaluže zamrzají,
led jemný potáhnul močály v ztichlém kraji,
jak hřbitov obrovský pahorky na obzoru
se v dumách zdvíhají za rámem bílých dvorů.
Je ticho... Dýmavé zříš páry jen, zříš stíny,
jen žluté kaluže v rozlehlém svahu hlíny;
však náhle jako z mlh a blízkých horských tesů
jak výstřel jakýsi by zahouk’ z hlubin lesů.
Tak někdy za ticha též často stává se mi,
jak výstřel v duši mé by vzbouřil klid můj němý,
že cos tam umírá, já vždycky pozoruji
v bludišti myšlének, v tmách prohlubni a sluji.