Slunce blysklo, všecko kvetlo,
a já v slunná pole vyšel.
Do mé duše padlo světlo,
zevšad hlas jsem tichý slyšel.
Táhlo teplo mojí hrudí,
jako v létě v luzích bývá.
Cítím, v duši mé se budí
divný pták, jenž sladce zpívá!
Tiché štěstí, tiché štěstí!
Uleh’ jsem si pod větvemi.
Zřel jsem, jak vše musí kvésti,
lehce jak a volno je mi.
Jsem jak čistý pramen z lesa,
kam jen laně chodí piti,
kde jen datel v kůru tesá
a kde šumí dlouhé sítí. –
Tiché štěstí, jak to bývá,
bleskem tak a jen tak letem,
co v mém srdci láskou zpívá,
a co sen, to vše je květem.
Přijď, ó přijď teď v tmavém šatě,
chci ti zlíbat smutek s čela,
jenom bych se díval na tě,
a ty bys mi rozuměla.