Po travách a květných stoncích,
kde paprsky tančí k věčnu,
po zajíčkách, pryskyřnících
a modrých zvoncích,
po lukách spících
jdu k nekonečnu.
Na slunných mých luzích křepčí
snů naháči v rytmickém spětí,
jsou krasší a růžovější,
jich kůže hebčí,
hlas rozvitější
než pozemských dětí.
Jsou hoši a dívky, jsou víly,
jsou ďáblů neb andělů símě,
však všichni jsou synthesa žití
i jeho síly,
jich čelo svítí
cudně a přímě.
Že vděčni jsou každému daru
buď nebes neb mateřské země,
jich podiv a úžas je větší,
vždy v bujnějším žáru
se tancem vděčí
jich naivní plémě.
Vše objevem je a divem,
vše poznatkem novým se hlásí
k novému přerození
v tvoření chtivém:
že světa není
bez jeho krásy.