Tak u srdce mi jako vězni chladno,
jenž v květnu jat a puštěn v prosincový mráz.
Kdy nově žíti není snadno
a umřít ještě nezavolal čas.
Dnes lhostejno mi, zcizeno vše v městě,
jak z dob je nejtvrdšího srdce znám.
Smím v osamělé zachránit se cestě?
Již šťasten tím, že kráčím sám?
Sám ocitám se. Přítomnost co nese?
Sny minulosti pohřbi intimní.
Jak vyšlapával bych si cestu v lese.
Tou dálkou přímo k cíli jde se,
a hrob tam někde najdu v ní.