Tu statky mlčí v řadě. Bílý štít
jich plove nad stromy, kde zvon spí na zvonici
uprostřed návsi a kde v zralý klid
jen za vozem vůz mizí rachotící.
Je každý statek pro sebe sám svět
i s těmi sady, s housat krůpějemi,
s okovy studen, které zaskřípět
slýcháváš v rukou děvčat studen prohlubněmi.
Jim vždycky hoří líc, a vůní fialek
a narcisů jich sukně v letu vějí.
A jejich velké oči mají samot vděk,
svou modrou bázeň beze slov si pějí.
Jen kolik rodů starých nevraživostí
tu mezi statky bloudí z hranic, cest a sadů,
vraždících kolik pravd a lživostí
lichotek v líc, ran zákeřných v tmě, vzadu.
Tu dávnověkých nepřátelství žluč
uzrává v pomstu aneb vyvětrává.
Ty rode, rozhazuj! Ty strádej a se muč!
A ty se chlub, že máš, kde ruka nerozdává.