Háj březový se stmíval v blízku přede mnou,
naplněn vůní trav a křovin tajemnou.
Plál večer na kopcích a kukačky hlas tichnul
lesnatým údolím, jak z hloubi kdos by vzdychnul.
Tu vždy jsem octnul se, kdes milou vyčkáván,
tu vzkřik’ jsem do dálek a used’ na balvan.
Pak na myslivnu zřel jsem dlouho v dálce bílou.
Cos v srdci bolelo divokou vášně silou.
Já vzkřikl do dálek a krátce... Smluvil jsem
to kdysi znamení, jež v dálce za lesem
se teskně ozvalo, až na řetězech feny
se vztekle zmítaly, tím zvukem rozvztekleny.
Dnes, dnes vše ticho je... Den plá. Ač po chvíli
se zdá, jak její smích by převál zpozdilý
po létech dvaceti,... ve skalách, lukách, v háji,
na starých rybníků rákosím krytém kraji
a u bud čihařských, v bludišti ostružin
tak ticho, mrtvo je a nepohne se stín.
Já vzkřiknul do dálek své staré znamení.
Pod krokem řítí se zvětralé kamení.
Ve výších, v hlubinách kosmické napětí.
Už mlčí tajemství za léty dvaceti.