Já svítím, vzpamatuj se. Svítím, svítím,
ves mladosti mé z dálky zpívá si.
Podzimním celá umočena kvítím
si svítí v nečasy.
Já svítím, zpívá krčma u silnice
a nad ni ořech skřípe vysoký.
Podzimní větry dují hlaholíce
a lkají potoky.
Já svítím, opakuji drobná okna,
ořechy sráží vítr říjnový.
A před krčmou pruh silnice spí mokna,
déšť pleská syrový.
Krčmářské dcerky vzpomeneš-li maní
a bujných přátel mladých dní –
to svítí ze vsi lásky objímání,
i obejmutí poslední.
A vzpomeneš-li, kterak plakávala
tak denně pro nic za nic, pro mládí,
se štěpů jabka vichrem kterak padávala,
pes štěká, prozradí.
Jak měla drobné, bílé, krotké ruce
a zraky anděla.
Jak v ruce Evy jablka tak prudce
a divně voněla.