Hvězdnatý obzor – vše v noc mizí pouhou,
zpěv ptáků stich’ i cvrčků tenký hlas.
Dva blouzniví si sedli v letní čas
pod růží keř noc celou prosnít’ dlouhou.
Nejasnou, sladkou chvěli se tu touhou;
pln polibků vláh’ její bujný vlas,
jak jantar žlutý byl, jak zlatý klas,
a lichotně jej šlehal zlatou prouhou.
Jak čínský kejklíř, vějířem jenž mává,
by motýle dva dohromady sved’,
v snů ether Láska unesla je smavá.
A jak noc po špičkách jde, zmlkající,
motýli, v divý jen se dejte let,
a vy se líbejte, vy milující!