Nad obzorem světla je tolik, až v jiné se přelévá kraje a za lesy temně modré svítí na dálkách. Jak v zelených pupencích zkvetly křehké a mladé háje ve vanem rozdýchaných mhách.
Jak sasanky sněží v zeleni a podléštky modře hledí na břízy a kleny a na lísky, jak z borové kůry, zarudlé mědi se sluncem taví penízky.
Je svátek mízy... A u chalup housata naivní, žlutá nad kopřivou rozsekanou se lačně batolí, z cest vůně v dál mizí a jako touhou ovanutá se třešeň zachvívá na poli.
Bez šedivých barev odříkání a ztrnulých ritů kraj hýří svěžími barvami. A slunce v svém nejkovovějším svitu rozkvétá nad námi.
A jakoby hudci a pištci kráčeli dálkami kdesi a prapory vlající vály a tanec neustál, tak všecka se pole a vody a pastviny plnily, lesy, tím úžasem, jímž se dnes každý smál,
a ústa k medu bříz jak do kůry každý říz’ se přissávaly bez konce, v trav hroty až kanuly krůpěje, srkal je blažený hmyz a bzučel a bzučel tenounce.
Tak jasnou oblohou pluly a lehké se mráčky hnuly, jak závoje jemné když čelo odestrou, a z údolí, slavnost kde byla, se nesly hlasy z důlí, jež jedinou radostí mluví a tráví se vášní a vrou,
k nim rytmem zněl kovářův perlík a za vodou hučící zvony, zpěv dětí jak chorovod, smích píšťal, dud korových pláč a nepostřehnuté tóny, kdy lesních se duchů ozývá rod.
Jdou milenci za jitra do hájů probuzeni vůní, jdou vzbuzeni smyslností míz, jež prýštět chtí. A obejmou se, stíny stlumeném na výsluní. ret rtu se nespustí a dlouze uchytí.
V mdlém večeru, hasnoucím, pobledlí ohlížet se musí za mizícím v mlze svátkem vyprýštěných míz. A nebude litovat nikdy vlas milenčin borově rusý, že ustlal tomu, jenž vzbudil v ní prudkou vášeň kdys.
Cookies on Poetry Cove