Skřivanů v jasné výši nevidět,
jen dole vůni květů hřbitovních
roznáší větru jarní prudký let.
Je tichá mrtvých zahrada,
několik století se propadá,
několik rodů z dvorců, z nízkých chalup těch,
tu ve věčných a mlčenlivých snech
své svátky světí něžnější,
když lučních květin věnce
se na hrobech jím navejší.
Tu z rozoraných polí, z opuštěných cest
i kolem vsi se jasní zeleň stromů,
že domky ze vsi bledě prosvitají
a za vsí sosen zeď temnější jest.
A dálky světlou mhou se hlouběj ztrácet zdají,
že zelenější opar osyk, vrb a bříz,
že vzdušnější se kreslí v kopcích všeho rys.
Jen z ticha nesmírného
hry z návsi dětská vzkřikne ozvěna,
neb v údolí z potoka vzbouřeného
vyhrůžka v stráních ztracená,
neb z kostela kdes na výši
zvuk varhan, když se všecko utiší,
přes sosny mohutné, jež k nebi ční
v jakési slávě sváteční,
se snáší živých modlitbou a hlasem
a splývá s mrtvých snem,
s jich nečítaným časem.