Je ve mně tak jasno, jak v městečku v oné chvíli,
když náhle se nakazí celé, když čistí se, pere a bílí,
když staví se před božím tělem oltáře v náměstí,
kde lučních květin je plno, bříz píseň šelestí.
A všude za stopou práce zrak se sluchem nestačí.
Já umouněných jsem tovaryšů slech' píseň s pavlačí.
To okna jsou před svátky, kdy se čistí, zotvíraná,
spěch zachumelených paní, jak upravit hnízda již z rána,
než přilítnou havrani mrzutí, že se s jich pohodlím hne,
když krouží a krákorají a zobou v poledne...
I u lesa kouřící chatrč opravují v spěchu.
Já ve snu též života svého spravuji děravou střechu,
neb deště tou východní délkou a severní šířkou táhly
a mnohdy až ke krbu dral se vichřice úder náhlý.
Pár pivoněk, růží a nejraděj lučních květů pyl
bych podlahou vydrhnutou vonět ucítil
a břízek lichotné listí před prahem se chvěti,
zřít skotačit, veselit se a pokřikovat děti.
A proto se zdá mi, že spravuji života svého střechu
již zarůstající léta do šednoucího mechu.