Zpívala šedých dob již syta, krásnými vidinami spita: „Vítězit, vítězit... V mém proudu se jasně obráží,
co silné, co mocné a mladé... Mnou zeleň je svěžejší, zpěvnější pták, mým rhytmem je obzor jasnější tak, je modřejší nebe, až zaráží
svou temnou barvou, již klade... Jsou svěžejší květy a prudší proud, mnou čerstvější vítr počal dout. Jsou mladší lidé a mladší jsou sny
i myšlenek plamen očistný... Jsem meetingům proudným podobna, krev, když náměstími se s prapory valí se stejnokrojem rudým v šiku
a s kavalkádou a v diváků křiku, svůj do ulic vrhá bouřný zpěv, a přehlušuje ztrnulá ticha, dnů všedních zardoušený klid...
Vítězit, vítězit... Já sílila dlouho dštícími blesky od kovadlin duchů, a proud můj rost’ jak učedník věčného Mistra svého,
zřel jeho seteb a sklizní úžasnost, a tajemství zdaru vůle pevné já pochopila, vše je mi zjevné, mým vasalem rozum je stejně a cit.
Mám Vikingů někdy naivní víru se vzepříti bouřím a obludám. A proti deseti jeden se postaviti, vstříc valům vzkřiknout, jež v slunci svítí:
svůj nesmlouvavý tep útoku mám... A někdy jak Husitů píseň dřímá má ukrytá síla v srdci a buší a hřímá, své mohutné svádíc attaky.
A v stálosti ducha i srdce i rukou své slavné si básním zázraky... Já Vajdelota jsem, průkopník, za nímž kráčí hned probuzení a obrodný čin...
Má víra se v tisíců zástupech zračí, jež k vítězství duší k předu kráčí, mým rhytmem rodí se zítřka syn. Vítězit, vítězit...“
Cookies on Poetry Cove