Studie.

..... Eh, to hnízdo, Řinčela tam okna dostavníků příjezdem. Ty vybledlé, třesavé květiny tam odpoledním sluncem sálaly!

Náměstí s pitvornýrni pomníky, ta temná podloubí, kde oleandry stávaly, kde zřídka cizinec rozplašil hejno holubů,

na dlani zrovna leží přede mnou. I onu jizbu nízkou, skříně červotočivé, tu celou zbídačelou rodinu zřím dosud, jak plahočila se za soustem, slyším ji.

A mezi tím vším za záclonou růžovou můj stolek studijní v špinavém koutě s tím odlepeným, voskovaným plátnem... Takoví lidé byli: „Měšťan“, říkal si,

on, schudlý, žluče plný ničema, jenž blabolil jak anarchista zavilý, žvanivý stařec, smutný, posupný. A žena jako fena štěkavá

večery prokázala, kávu srkajíc: „Hle, kdybys práci hledal! Všechny vyjídáš!“ Jen dcera jejich, svadlá, chorá osoba s jakýmsi drahým jí, záhadným člověkem

v tu dobu s útěžkem, s jakýmsi člověkem, jenž nepřicházel po tu celou dobu, o němž se mluvívalo pouze tenkráte, když „nestydo!“ jí všichni spílali,

ta choulila se mlčky k svému stroji a práce těžce od ruky jí šla. Měla tak drsné, v kroužcích nepoddajných se vlnící, ne z jejich rodu vlasy, tak vzácné vlasy!

pleť popelavě hedvábnou a suchou, mdlé, velké oči nevyspalých žen, jež barvívaly stíny dojmů prchavých. Zde smutek rozporů slabochů duševních

tok nelogický valil... Jak jí popelavá pleť hořela vždy studem! A jak velké slzy se zavěsily na víčka, když v přítomnosti mé ten „měšťan“ s pathosem ztučnělých herců

zasyčel častokrát: „Neznám tě, nestydo!“ – a dále bral ty její groše krvavé. –