Po silnici se vykolébala
archa černožlutá,
jakoby pod šedým nebem spala.
Ale teď, sršněmi tknutá
po dlažbě zadrkotala.
Nebylo bláto, nebyl sníh.
Krákaly vrány na mezích.
Bolestí pískáš do nehtů zalezlých.
Stará se otřásá brána,
na níž namalována
svatá Maria panna.
Domky úzké se třesou,
za záclonami bez ozdob
shlížejí ženy, jež účesy nesou
dávných, mých dětských dob.
Z jiných světů se zdál
třepetný trubky tón.
Krabice na zem teď vykládal
starý postilion.
U kříže, z plechu jenž vytepán,
vidět až do poštovních vrat,
která dáma neb který pán
bude vystupovat.
Možná, žes Ježíši
přijel, a v krabici nejvyšší,
v nejvyšší krabici jest
plno stkvoucích darů a hvězd
v růžových, modrých a zelených
papírech krásně balených.
Možná, že od východu král
vystoupil z archy a tady stál.
Ale proč sedal by v rozbitou boudu,
může-li přijet na velbloudu,
stříbrný hlas se smál.
Postilion se domů klátí,
světlem už září stanice.
Kobylku zdolaly poslední klusy,
kobylka močí a pouští trusy
a my se řehtáme, ptáme se:
Pane, čí jsou ty krabice?