Studený její úsměv skoupý byl
jak slunce na soše když nehybné
za rána ožije pár krátkých chvil.
Bolestný její výraz studil, oh,
a zmrazil srdce mého horký proud.
A tu jsem náhle očekával,
nějaký zázrak v těžké chvíli pochybné.
Jak měla promluvit by mrtvá věc.
Neb jak by vstát měl z rakve umrlec.
Kamenný výraz její tváře, oh,
se zachvět chystal již a řečí tknout.
Však její řeč jen měla tvrdou krásu soch,
jež ne a ne, nemohou oživnout.