Na rtech mojich slovo ožilo.
Mělo sílu, která zašlé budí.
Sladké vidění mi zmnožilo
stíny, jež mi dávno prošly hrudí.
Bylo mi, jak z mládí sluncí mých
západ hořel by a metal stíny,
vyzařoval ještě teplý smích,
svody lásky, bez viny mé viny...
Stíny dloužily se k východu,
dávných sluncí tmaví služebníci.
Denně v jejich kráčím průvodu.
Zvídám vše, co kdys mi měly říci.