Nad řekou, temným šerem zatichlou
pobřežní domy dlouze vychládají,
akáty pějí a pějí
přezrálou pozdní píseň svou,
a stíny větví hrají, komíhají
v mdlých světlech u nohou.
Chce každý člověk šťasten být,
to okusiti, po čem prudce touží.
Cit proto krvácí
hluboce touhou v srdce vryt,
až do hrobu se dlouží
ten živý cit.
Já ženu mladou po svém boku jíti zřel,
jak zrak jí touhou vřel, již nelze snésti,
hluboký zrak
takový výraz nevídaný měl,
jak před návštěvou neznámého štěstí
by vítáním se rozzvučel.