Já viděl bledou lunu kvésti,
jak v mrak se fialový chýlí.
A neptal jsem se, Bože milý,
ni pustých cest, ni v podzim lesa,
ni hvězdy, noční tmou když klesá –
co je to štěstí, prosté štěstí!
Jen prst jak strunou zašelestí,
to je snad štěstí, Pane milý.
Mně slzy je snad zatopily,
neb uchvátila bolest cizí, –
že sotva přijde, zase zmizí,
to divné štěstí, prosté štěstí?! –
Co urval osud svojí pěstí
a v smíchu strhal k nepoznání,
klam lásky, svadlé věnce skrání,
sny dívčí, dny, jež se nám krátí,
a slova, jež se nenavrátí, –
to je to štěstí, prosté štěstí!? –