Ten starý strom pod zídkou pobořenou
blíž travné cesty k vodám pochýlen,
nad nímž se mraky střídají a ženou,
sní poslední už jarní sen...
Vždy v zimě jako rokoková hlava
koruna jeho čněla pod sněhem,
však pudr opad’, slunce záře žhavá
jak rozlila se ručejem.
A tráva, květ a motýl, paprsk, ptáci,
pěšina kolem samá vůně, zář,
a jarních vod bouř řečištěm se ztrácí,
jen on spí ještě samotář.
Kořeny jeho jako starců žíly
vystouply v zemi, ty je můžeš zřít,
kdes v močál blízký do země se skryly
v horečce žízeň ukojit.
Kmen obrovský je dutý, shnilý, stmělý,
svit shora v prostor tenkých stěn se vkrad’,
ba dávno umřel strom ten osamělý
a kdyby moh’, on sám by k zemi pad’.
Však div! Tam výš, kam zbloudit mohly zraky,
zelený pupen kmit’ se větví stem...
Snad mrtvé jste už někdy zřeli taky
s posledním na rtech úsměvem?