Don Juan neumřel. Také Markétka sentimentální
s rukama hubenýma, jež včera se modlily ještě
nad šperky stojí v plavém světle zdiveného večera,
Mefistofelův plášť šarlatový arkýře rudé barví.
Střízlivější, na rovných ulicích zdivočilého dneška,
na hnoji nevkusu blábolí opilý Falstaff.
On nebojí se příliš mravnosti sociálního státu,
když půlnoc přesýpá zdlouhavě táhnoucí hodiny.
Zlato genialních snů však oprchalo se všech,
kleštěnci Josefinských dob, především rozumují,
přizpůsobili se, zdrobněli, ve všech koutech, tak všední.
Nikdo nelepší se, ani nehorší, mění jen masky,
upsán svou krví na věky věkův Satanovi,
trochu héros a trochu anděl. A trochu dobytek.