Kdes na stanici, večer se tměl, na vlak jsem čekal v snění, s verandy břečťan větrem se chvěl a smíchu veselé znění,
a letní noci vlažný chlad vál tiše po peronu, jen v cinkot sklenic časem vpad’ hlas pronikavých zvonů.
Chvílemi signál rudý se mih’, a půda, ta se třásla, pak zase dusot v dálce stich’ a barva jisker hasla.
Záclony v oknech větru dech rozčeřil v lehkém vzdutí, a na nich stínů ruch a spěch se mihal v světla žluti.
Byl peron prázdný v mžiku zas, krok v dálce jen duněl chvatný. Však hle, tam v koutě v lampy jas stín starce se rýsoval matný,
to rolník starý, shrbený byl, zřel klidně nocí stmělou. Já blíže sed’, jej oslovil v tu chvíli osamělou.
A sedláček si nesměle ved’, s tou prostotou, jež vzruší, na tíhu let svých zapomněl hned, a sdílnou když zřel duši,
hned zabočil na svoji ves, na okruh polí šerý, na ženu, jež ho čeká dnes z křtin u provdané dcery.
Skrz zuby plivna se odmlčel a jak se dech mu krátil, a v starých prsou chřestivě zněl, zas ku své vsi se vrátil,
a prostřední pak zdvihnuv prst s důrazem pobožnosti vzpomínek probral plnou hrst, vždy s chválou minulosti.
Kde pak je všecko? Teď sedlák chud zápasí jenom s dluhy, teď řemeslník je ušlápnut, za jedním hyne druhý,
vše továren je otrok teď, a na buben jdou statky – ba k pěkné bídě dětí smeť to dochovaly matky!
A Pánbůh ví, že stále víc se nedostává chleba! Než v krčmě vždy je jako mšic těch, jimž ho nejvíc třeba!
Však já už sklízím s pokojem a pomodlím se za to, a slovo boží každým dnem přec je mi nad vše svato!
A zase svraštěný prst svůj zdvih’ a odmlčel se chvíli. Cos chmurného ke mně z těch vrásek a rýh, z té hranaté hlavy se chýlí.
A já se zachvěl, jak drsný ten muž děl s resignací temnou: Však už jsem stár a dlouho již to nepotrvá se mnou!
To bylo v stanici jižních Čech, a je už dávno tomu. V srpnových vlažných večerech v té ostré vůni stromů
a v záři hvězd – já vzpomínám na ovzduší neznámých tratí a toho starce před zraky mám, jak navyk’ si žalovati.
Cookies on Poetry Cove