Tvé zvuky hluboko já v srdci nesu,
ty stará violo, mně nad vše milá, –
tvé tiché vibrace i bouř, v níž síla,
i žal tvé hloubky plný snů i děsu.
Tvé dřevo ze starých je, tmavých lesů,
kde kůra shnilá, plná hmyzu byla,
kde z korun pára lunou plála bílá
při hudbě cvrčků v moři trav a vřesu. –
Tvé dřevo rostlo s červánky a zlatem
a s vůní par a nachem orchidejí
a s tancem víl, s jich tajemnými reji.
A teď, jak smyčec dotkne se tě chvatem,
hned vzpomínky tvých strun, tvé duše křísí,
– že vracíš vše, co vdychovala’s kdysi.